Co, Kde?:Neoficiální stránky WantedRC

Report z W.N.T. 2016

Dne 10.9. se konal již 7. ročník W.N.T. Na úvod pár čísel. Oproti původně nahlášenému počtu 20 motorek, se nás nakonec sešlo na Benzině v Roudnici 28. Počet lidí byl 41, plus na nás v kempu čekala Lenka a Radim s kapelou Aliance rock a Maruška. Najelo se cca 150 km. Z toho bylo cca 41 km tajného závodu.
Jako první jsme se sešli u naší garáže v Ústí nad Labem v počtu 4 motorek a pěti lidí. Já s mou drahou polovičkou, Hagrid, návštěva z Moravy, Radek Kaláb s Blankou a Pája ze 4 Jezdců Apokalypsy. Další trojici Děčínských jsme nabrali na čerpačce Hokal. Petr Bína, Roman Vasiljak a a Máca. Kluky jsem upozornil, že mezi Ústím a Lovosicemi budou kolony z důvodu frézování a tak pojedeme středem, ať stíháme. Naštěstí mé obavy se nepotvrdily a tak jsme dorazili včas na první čerpačku po nájezdu na D8 u Lovosic. Zde už čekal Rosťa se svou drahou polovičkou a další ze 4 Jezdců Apokalypsy Zdenda. Bez většího zdržování, jsme v počtu 9 motorek vyrazili na oficiální místo srazu, do Roudnice nad Labem na Benzinu. Zde již byli téměř všichni. Dorazil i náš prezident Big boss, který se vrátil po nehodě opět do jedné stopy. Letos byl i doprovodný vůz, který řídil Pája a Zaza.
Po náležitém přivítání a vysvětlení jak jezdíme v kolně, následoval výklad k tajnému závodu. Rozdání náležitostí – obálka záchrany, samolepa se startovním číslem a itinerář Tajného závodu. Kdo měl objednáno, tak i tradiční nášivka. Dále se neotálelo a vyrazilo na první část vyjížďky. Dlouhý had motorek, projel přes Libochovice, Třebenice do Terezína bez problému, díky skvělé práci našich již sehraných 'zavíráků'.
Při příjezdu do Terezína nás čekalo nemilé překvápko v podobě kolony. Začala totiž Zahrada Čech a kolona byla z Litoměřic až k Terezínu. Zdrželo nás to o necelých deset minut oproti nahlášenému příjezdu. I to málo stačilo, aby se na nás vykašlali s prohlídkou podzemí pevnosti Terezín a šoupli tam jinou skupinu. Po nás již byla nasmlouvána další skupina a tak prý až v jednu. Na to nebyl čas, rozbilo by to celý časový plán WNT. Přízemí a střecha jsou přístupné i bez průvodce a tak někteří se podívali zde. Pokladní si drbal hlavu, když uviděl kolik nás je a tudíž pro 7 minut přišel o další kšeft. Všichni v dobré náladě vykecávali, Big boss prohlásil, že jízda ok, jen pocit, když přijíždělo auto z boku, že to zas bude sakra bolet. Velký respekt a úcta jak to s přehledem dával. My s Hagridem a Rumcajsem jsme lehce znervózněli, protože jsme věděl, že Tajný závod vede kolonou, kterou jsme potkali cestou do Terezína. Hagrid začal panikařit, ať posunu start o 'půl dne'. Rumcajse totiž potřeboval k ruce a ten sedlá trike. Hagrid měl obavu, že se Rumcajs neproplete tak snadno kolonou jako na motce. Já mu věřil a tak Hagridův návrh zavrhl. Rumcajs s Hagridem na nic nečekali a skočili na své stroje a vyjeli. Já s Léňou chvilku po nich a chvilku před prvním startujícím. V Lovečkovicích na místě kontrolního bodu jsem viděl, že to kluci zvládli a byli na místě včas. Ice bravurně startoval jezdce po dvou minutách, dle plánu. Jen Šáša musel mít zas něco extra a tak vystartoval současně s Big bossem. To by asi nebyl jinak on. Udělal mi lehce bordel v pečlivě připravené startovní listině, ale nic s čím bych si neporadil.
Letošní Tajný závod , vzhledem ke koloně, kterou se museli jezdci proplést jsem tipoval, že bude především o odhadu, jak dohnat ztrátu v koloně. Nejhorší odhad měla většina Wanted, neb se dostávali hluboko pod stanovený čas...a nebo se prostě chtěli řádně povozit na pěkné trase se slušným povrchem. Ona většina jezdců se dostala pod stanovený, čas jen ne tak výrazně jako Wantedi. Do cíle dorazili všichni. Jen Jirka a Jana zabloudili a rozlepovali. Jana pak zdárně dorazila, ale Jirka se trápil a přijel hodně pozdě. Jana si párkrát vyslechla rýpanec “projedeš celou Evropu a pak tu na severu zabloudíš?“ Dlouho se zdálo, že navrátilec do sedla, náš president letos opět vyhraje (vyhrál již jednou, když se startoval Tajný závod z Flájí), ale nakonec zvítězil Roman Vasiljak, který byl s námi prvně. Toto se povedlo dvojici Hurududu taky v předminulém ročníku = prvně a hned vyhrát. Letos nám tato dvojice vyhrála hned dvě ceny z kontrolně, soutěžního bodu. Zde letos šlo o pití nealko piva na čas a odhad počtu článků řetězu. Další ceny z tohoto úkolu získal Radek Kaláb a náš rebel Šáša.
Cíl a tedy i oběd byl v restauraci U Madony v Malé Veleni. Převážně všem chutnalo. Někdo zaremcal a hned se ozval Big boss „co by jsi nechtěl? Jídlo je slušný a pingl je tu na to sám a přesto nečekáme. Ten kmitá“. Dali jsme mu za pravdu. Po dobrém obědě došlo k vyhodnocení a vyhlášení výsledků. Hagrid se ujal své části, kdy ohodnotil první tři z kontrolně soutěžního bodu, protože si ho vymyslel a zorganizoval. Na mne zbylo jen vyhlásit celkového vítěze letošního WNT.
Dále následovala další společná vyjížďka do sklářského muzea v Novém Boru. Trasa vedla přes Dobrnou, Huntířov, Českou kamenici, Prácheň, do Nového Boru. Na začátku se od nás trhlo pár lidí, že jedou rovnou do kempu. Mezi nimi i Marťas co by 'zavírák'. Naštěstí Ice s Petrem Hasákem to se zkušeností sobě vlastní, opět i ve dvou zvládli. Kdo nebyl o dost přišel. Vystavené exponáty byli parádní. Např. obří mravenci, nebo model Klingonské válečné lodě, pro milovníky Star treku a konečně i pro nás motorkáře, krásná klasická přilba Casida celá ze skla, jak jinak.
Odtud jsme se vydali po proježděném dnu do kempu Kladno v Doksech. Opět díky 'zavírákům' kolona projela celou trasu z Nového Boru do Doks bez problému.
V kempu již tedy někteří čekali, ale dle prázdných sklenic rozhodně nezaháleli. Skupina Aliance rock už připravovala aparaturu a tak nezbylo než se ubytovat a zapojit do zábavy. S produkcí se čekalo, i když Aliance rock již před šestou byla nachystána. Důvod byl prostý. Počasí nám letos více než přálo a tak na sále bylo nedýchatelno. Pilo, jedlo a kecalo se tedy venku. Zde proběhla gratulace k mým 40-tým narozeninám. Ujal se ji Hagrid a předal hromadu pochutin. Každý totiž ví, že trpím obžerstvím. K tomu připravil pro mne pivo trip – poschovával lahve s mou oblíbenou značkou, na kterých vyměnil etikety za fota s mou maličkostí. Abych je nalezl, dostal jsem 'slepou mapu'. Podařilo se. Popřáli mi i kluci ze 4 jezdců apokalypsy. Dostal jsem broušený pulitr s jejich logem a 40-tkou, plus nášivku s všeříkajícím nápisem 'ride or die'. Dále se ujal slova president, poděkoval klukům od 4 jezdců apokalypsy za lahev ku příležitosti 10-tého výročí klubu WNATED RC a popřál, aby klub nadále co nejlépe fungoval. Potom se křepčilo, více či méně pilo... no spíš více. Hlavně u stolu presidenta se točili panáky rychlostí supersportu na plný plyn. V průběhu večera nám s Léňou Aliance rock zahrála k sólovému tanečku, u příležitosti našeho 10-tého výročí svatby. Tím byla všechna tři jubilea náležitě oslavena. Kmocháček opět provozoval své kreace, došlo i na svlékání Wanted z triček. Já byl odchycen nic netušíc ve frontě na 'milionté' pivko. Zábava to byla náramná a než se člověk nadál byla půlnoc. Čas kdy byl stanoven konec produkce Aliance rock. Dál se pilo a kecalo. Spát se šlo až nad ránem. Ráno bylo nachystáno co hrdlo, či spíše rozbouřený žaludek ráčil – většinou, párky, vajíčka a vedla klasik-česnečka. Mne bolela hlava a záchod jsme navštívil po ránu hned třikrát. Kdybych se držel svého pivka, nenechal se zlámat na panáky, které nepiju, bylo by mi lépe. Chtěl jsem to napravit po česnečce Colou. Paní mi řekla „ Není. Vypili jste všechnu, Zelenou, Vodku i Rum a s tím i Colu. Zbyla tu jen Griotka a Kofola“. Takže to jistila Kofola. Čekali jsme cca do oběda, aby vymizel 'zbytkáč'. A pak definitivně opustili postupně letošní vydařené WNT.
Tak zase příští rok i když tentokráte bez kulatin.

Report Charitativní jízdy 2016
Předně čísla. Bylo nás 30 motorek a 34 lidí. Najeli jsme přes 700 km a hlavně vybrali
29 000,- .
Za Wanted jelo 5 členů, plus jeden (Marťas, co nás vyprovodil část trasy).
Začalo se tradičně v Ústí nad Labem a trasa vedla přes stejné „nabírací“ body jako předchozí ročníky. Opět jsem nechal všude cca 15 minut čas na přivítání, vybrání peněz, nezbytnou kouřovou pauzu a opět vše časově klaplo. Do nemocnice jsme dorazili pár minut před ohlášenou čtvrtou hodinou. U nikoho nenastala závada na motorce a počasí i přes nepříznivou předpověď přálo. Bylo chladno, ale ještě se to dalo a především bylo sucho. Trasa se tedy až na drobné, tradiční zazmatkování projela načas, bez problému. Oběd byl opět v motorestu Hana v Ostřetíně. Dle kladné reakce, našeho gastronomického remcala Radima, se dá soudit, že se od předchozích ročníků nezhoršili.
Před nemocnicí nás trochu napínali, neboť jsem několikrát musel vytočit číslo paní řiditelky Grmolenské, než jsem se dovolal a ověřil, že můžeme vjet. Všichni projeli okolo závory, jen Rumcajs s trikem, si musel vyžádat lístek, aby se mu zvedla závora. Do poslední chvilky nebylo jisté, jak letošní předání proběhne. Zda jako při prvních ročnících, „jen“ předání, pár slov a tradá do kempu a nebo jako u posledního, kdy nás přivítali děti léčící se z rakoviny. Při vjezdu na parkoviště, kdy jsme viděli obličeje natěšených dětí a jejich rodiče, zvedla se u nás už bez tak dobrá nálada. Po nezbytném přivítání, nás pohostili Moravským Frgálem. Děti mezi tím okukovaly motorky. S Radimem, co by naším pokladníkem jsme přepočítali vybrané peníze. S Icem jsme se snažili napsat vybranou částku na symbolický zalaminovaný šek. Ono to totiž moc nešlo. Ač jsem pro jistotu vzal tři lihové fixy, tak materiál letošní laminace, neustále odpuzoval fix a muselo se to několikrát opravovat. Nakonec k předání šeku došlo. Poděkování a vyhlášení vybrané částky se ujal Radim. Po děkovačce, jsme začali vozit děti na motorkách. Největší zájem bylo o svezení na Rumcajsovo trikeu. Sestřiček jsme se opatrně optali na stav loňské oslavenkyně, která sfoukával narozeninový dort. Byli jsme ujištěni, že je již doma a léčba se zdařila. My byli potěšeni a personál také, že si pamatujeme a zajímáme se o jednotlivce. Rumcajs ještě vyděsil dceru Hagrida, která nás přišla se svým přítelem pozdravit. Jelikož neměl za sebou malé dítko, oroštoval trika a ten šel na zadní, děti vyjekli a přihlížející sestřičky, to okomentovali“no už jsem dostávala odvahu se také povozit, ale už mne to zase přešlo“. Přišlo rozloučení a mi jeli do kempu. Celou dobu jsem jel bez navigace, jen“na oči“, ale v jednom místě jsem pár km před kempem raději zastavil v polích za Prostějovem a překontroloval v navigaci telefonu, že jedu dobře. Jel jsem dobře, ale i tak jsem se kecům nevyhnul. To by asi už nebylo ono.
V kempu jsem byl mile překvapen. Vedoucí kempu už nás bere jako štamgasty a těšil se jak se zase zmrská. To, že v kempu Žralok v Plumlově máme již jméno, dosvědčilo to, že aniž jsem to objednával, dostali jsme do chatek přímotopy, lepší cenu za nocleh a ještě vytopenou místnost krbem s muzikou do beden. Navrch nám vrátil ještě i tak nějakou tu korunu za ubytování, za kterou jsem pro všechny přítomné objednal panáky na rozjezd. Zábava se rozjela, mluvilo se o všem možném. Nějak přišla řeč na plexi a já zmínil, legendární Radimovo houbičku. Otevřel jsem tím Pandořinou skříňku. Hned začal vyčítat jak že jsem to špatně vedl. Jasně, uznávám že nejsem roadcapitán a opět musím zmínit a smeknout před Zazou, ale všude jsme byli nakonec v čas, bez nehody. V počátku jízdy jsem Radima požádal ať nás dovede na dříve Lokoil, nyní Mol v Běchovicích. Stále mluví o tom jak jezdil jako bengo po Praze a zná ji lépe než taxikáři. Trefil bych, ale jistotu, abych nepřejel jsem neměl, tak proč nepožádat kamarád. Ale po zmínce „houbičky“ jsem se dozvěděl, že jsem byl vlastně úplně v hajzlu a prosil ho na kolenou. Pak přišla výtka k Pardubicím, kdy jsme je prý projeli křížem krážem nezbyl flek Pardubic, kde jsme nebyli. No, jelikož jsme byli všude v čas, tak je zřejmé, že to tak horké nebylo. Byla objížďka, kterou přísahám, jsem neobjednal ani nic v Pardubicích nerozkopal. S tím mi pomohl Hagrid. Vyvedl nás bez keců. Díky kámo. Když jsme byli venku z objížďky, převzal jsem opět vedení, ale potkali jsme zde, dle mne špatně označený kruhový objezd. Zajel jsem cca 500m, než mne opět Hagrid zastavil a vrátili jsme se 500m zpět ke kruháči. To byla ta „hrůza“, výletu po Pardubicích, jako by jsme nezažili horší kufrování. Ale chápu, že to byl „revanč“ za zmínku houbičky. Všichni přítomní se dobře bavili, neb kdo zná Radímka, ví jak to umí podat. Jen Ice, byl trochu bledší, neboť jakož to nominovaný nový road capitan, se začal obávat kritiky.“Jestli mne odsouhlasíte, mám se na co těšit a budu muset pořídit navigačku“. Estráda pokračovala u klobásky. Mladý pikolík donesl klobásu Radimovi. Když jsme viděli jeho zkoumavý pohled, hned jsme přerušili hovory a zbystřili. Otáčel ji na všechny možné způsoby notnou dobu, pak zakrojil, kousnul a vystartoval s klobásou v ruce, že by mu nestačil Usain Bolt . Vrátil se na dotaz, co je? „Byla studená. A ještě se chtěl vymlouvat, tak jsem mu řek ať ze mne nedělá debila, nebo uvidí“. Začal vyprávět, jak doma vaří párky, pak je rozkrojí a přiložením jazyk, testuje ideální teplotu, opět svým jedinečným vypravěčským stylem. Jen což to dovyprávěl, přišel vyděšený hošík, tácek se mu s klobásou klepal, v obličeji bledý jak křída a koktal nějakou omluvu…“jo,jo dobrý, plav“ a blahosklonně mávl Radim rukou ke dveřím. Hošík vystřeli pryč a všichni sledovali co se bude dít. No opět estráda, kdy klobásu převracel a komentoval kde co, ale nakonec konstatoval, že již má dobrou teplotu. Probíralo se kde co, pilo se a kolem půlnoci jsme se pomalu začali trousit do vyhřátých chatek.
Ráno byla snídaně na půl devátou. Kupodivu jsme se tam všichni sešli. V noci zapršelo, ale ráno již bylo sucho. Zima, ale sucho. Po snídani, jsme udělali poslední foto těch, kdo vydrželi až do konce. Pak jsme vyrazili. Nechtěli jsme po dálnici, ale taky ne přes Mohlenici, kde jsme se obávali sněhu. Má navigačka v telefonu umožňuje pouze start-cíl a s, nebo bez dálnice. Zadávat průjezdné body ne. Petr, náš support od Ice, navigačku v telefonu co to umožňuje má a tak jsem ho požádal o vedení. Než jsme dorazili k první benzínce pro dotankování, bylo všem jasné, že to bude náš malý „Elefanttrefen“. Mobily hlásily 1°C. U benzínky v trávě a na větvích stromů, byl sníh. Léňa zkoumala „Meteoradar“ v mobilu. “Dešti se nevyhneme“. Když jsme potkali tři auta jedoucí proti od sněhu, začali jsme tušit, že to nebude déšť co potkáme. Kupodivu, stále nic, jen zima byla krušná. Hanka si oblékla už snad vše co měla sebou. Někteří jako Bobo vlezli do nepromoků = neprofouknou. Skoro všichni hlásili, že zima je, ale jde to vydržet až na ruce. To byl důvod, proč se odpojila Jana. Nahlásila „zavíráku“ Bobovi, že už neudrží řídítka, nemůže spojkovat a brzdit. Jde tedy roztát do nejbližší čerpačky. Když se nám tato zpráva doručila do čela, už jsme taky uvažovali o zastavení, pro ohřátí. Dohodli jsme se tedy, že na nejbližší čerpačce, také zastavím a počkáme na Janu. Pro tu byla vyslána „rychlá spojka“. Když jsme roztáli a dorazila Jana, viděli jsme jak za okny čerpačky padají vločky. Čerpadlář “hodně štěstí, tady jste v 700m nad mořem“. Takže to vycházelo na stejnou jako by jsme jeli přes Mohelnici. Moc jsme si nepomohli. Sněžení přestalo a ani se to na silnici neudrželo. Bylo“jen“ vlhko. Radim s jeho ojetou přední gumou jel opatrně a tak jsme v čele každou chvilku zpomalovali a čekali na dojetí konce. Projížděli jsme zasněženými lesy, ale my stále suchý včetně silnic. Na tu bídu dobrý. Pak nás už přece jen nějaká ta sněhová přeháňka zastihla. Dle mne, ale dobrý v rámci možností = tálo to, ale silnice byla i tak stále suchá. Takže lepší než déšť a být mokrý. Když jsme se blížili ke Kolínu, začali jsme hledat oběd. Jednu křižovatku jsme netrefili a tak jsme si mírně zajeli. Ale nic dramatického. Nakonec jsme nějaký motorest v okolí Kolína našli. Celkem dobré jídlo, teplo, nikomu se nechtělo zpět do sedla. Po nějaké chvilce jsme se napojeni, sytí, rozehřáti odhodlali pokračovat. Po opětovném drobném zaváhání v navigaci, kdy Petr ladil navigování mobilu za jízdy, říkal jsme si proč raději nezastaví, jsme dorazili před Prahu. Na poslední společné rozmrznutí. Tam jsme se rozloučili s tím, že se budou lidi podle potřeby odpojovat. Já, Radim, Hagrid, Míla Černý a Rumcajs, jsme se dohodli, že dáme zastávku na první „Molce“ po výjezdu z Prahy na D8. Rumcajs, že pojede s námi, ale stavět už nebude. Praha ucpaná jako vždy. Roztrhalo nás to. Já s Hagridem a Mílou, jsme před Letňanama zastavil čekali kdy nás dojede Rumcajs s Radimem. Po notné době, vrrrrrum Radim bez přibrždění. Neviděl nás. Rumcajs nikde. Ještě jsme chvilku počkali a pak vyrazil s tím, že musel někde odbočit a Radima doženeme na Molce. Na Molce už samozřejmě nebyl. U Roudnice nás chytlo sněžení s kroupama. V Ústí se utrhl Míla a my s Hagridem v Neštěmicích u garáže zjistili z SMS, že je Rumcajs i Radim ok doma. Snad tedy dorazili všichni v pořádku domů. Byli jsme zmrzlí, ale kupodivu suchý. Ročínk 2016 se tedy povedl a zapsal nesmazatelně jako nejstudenější. Všem děkuji a budu se těšit na dalších našich akcích.


Report z WNT 2015
5.9.2015 proběhl další ročník Wanted Nord Tripu. Počet startujících 27 motorek + 2 organizátorů (já a Hagrid), lidí 42. Následně v kempu na závěr akce a oslavu Kmocháčka, dorazilo dalších 8 lidí + kapela Aliance Rock.
Pro mne akce začala u garáže, kde jsem spolu s Léňou dopakoval motorku a připravoval se k odjezdu. Odtud měli odjet ještě Hagrid a Pája od 4 jezdců apokalypsy. Hagrid byl u garáže první a než jsem dorazil, poslal SMS, že jede dotankovat. Dorazil Pája a tak jsme čekali na Hagrida, motorky již napakovány, motory bublaly. Čas běžel, když Léňa“hele,už jsme měli jet, je čas“. Hagrid nikde a tak doufáme, že jel rovnou na Hokal, další to místo srazu a nabírání dalších motorek. To se naštěstí potvrdilo, když jsme Hagrida dojeli v Ústí na semaforech. Na Hokalu se ukázalo, že i posílal SMS…v době takřka naplánovaného odjezdu, kdy už byl telefon zapakován, helma na hlavě a morky bublaly=bez šance nějakou SMS slyšet. Nakonec tedy bez větších prodlev jsme nabrali další motorky a jeli do Lovosic pro další. To mne Pája informoval, že Zdenda, další člen 4 jezdců apokalypsy, jistě pochopil místo srazu na Benzině u vjezdu do Lovosic. Pája, že se tedy u trhne a dovede ho na správné místo. První Benzina po nájezdu na dálnici v Lovosicích. U vjezdu do Lovosic Zdenda nebyl a našli jsme ho s ostatníma, tam kde měl být. Jeho slova „Sem si to přečet ještě jednou, vidím po nájezdu na dálnici, tak nejsem blbej“. Přivítáme se, nezdržujeme se a valíme na oficiální místo srazu a startu v jednom - do Roudnice. Po cestě vidím v zrcátkách, že už nás je slušná kolona, kde je pár lidí co s námi jedou prvně a tak jsme celkem roztažení. Říkám si“musím je řádně v Roudnici poučit o jízdě v koloně“. V Roudnici jsme s mírným předstihem. Paráda. Tankuji, vítáme se s dalšíma a uděluji první pokyny „Natankujte si všichni plnou po hrdlo. Trasa je naplánována tak, že benzinu potkáme až po tajném závodě, tedy po cca 150 km = pro Introše mezní dojezd a kdyby někdo bloudil, najede ještě více“. Hned jdou někteří za mnou, zda mám nášivky WNT. Jasně že jo, ale ptají se především ti, kteří si je neobjednali…jako každý rok. Budeme dodělávat…jako každý rok. Svolám všechny, abych mohl začít s „brifingem“…celkem to zabralo nějakou minutku a zvyšování decibelů hlasivek, neb se téměř všichni vybavovali a tak to hučelo jak v úlu. Není divu, někteří se viděli zas po roce. Ukázal jsme jako vnadidlo opět pohár. Doplňkové ceny(3 ks puzzle s naším logem panáčkem Wanted) ne. Byl to totiž letos, úkol na kontrolním bodě. Tedy zpestření a změna oproti „suchému“ opisu čehosi. První po přivítání, bylo poučení jízdy v koloně. Dále následovalo, vysvětlení tajného závodu, rozdělování Itinerářů, samolepek a obálek záchrany. Zde se ukázalo, že celkem deset lidí bez omluvy nedorazilo, tudíž mi to rozhodilo startovní listinu. Kupodivu na druhou stranu zas přijelo akorát zrovna deset neohlášených. Přepsal jsem jména ve startovní listině, nafásli hold samolepu s cizím jménem a bylo vyřešeno. Pak prodej nášivek s následným“Už nemám, musíte to nahlašovat dopředu. Doděláme“. Ač nejsem dobrý řečník, raději konám než mluvím, nějak jsem to přetáhl a čas odjezdu už minul. Hold to nějakou dobu zabralo. Nemeškám, dohaduji kdo pojede na konci, kdo bude zavírat a velím k nastartování a seřazení kolony. Když už už už chci odjíždět, dojede mne Ice a „počkej, počkej dorazil MIREČEK! Tankuje a jede bez sajdy!“. Čekáme, přivítáme se Mirečkem a vyrážíme. Nasazuji celkem volné tempo. Myslím že akorát, žádný kalup jako když jede „jen Wanted“ alá letos Slovensko. Stejně mne po třech křižovatkách dojíždí Ice, co by zavírák a řve na mne, „Zpomal, oni to nedávají, jsme strašně roztažený“. Zpomaluji na široké přehledné rovince, z cestovního kilíčka pod předpisových devadesát. Po pár křižovatkách opět Ice“Ještě pomalejš jsme strašně dlouhý, zkus držet sedmdesát“. Takže tam kde se dá jet v pohodě sto, sto deset, Wanted by letěli stotřicet, prdláme sedmdesát a v zrcátkách vidím sice již kompaktnější štrůdl, ale oproti jízdě Wanted “kolo na kolo“ , pořád dlouhý. Evidentně máme dost nováčků a naopak chybí dobrá polovina Litvínováků, kteří už s námi nějaký pátek jezdí. Po nějaké době zvyšuji alespoň na osmdesát a celkem to už drží po hromadě. Počásko přeje, provoz celkem jde, kocháme se. V úseku Těchlovice Babětín směr Benešov nad Ploučnicí je úzká silnice. Ale téměř nulový provoz, nový asfalt a parádně kroucený. Takový Zaza s Lišákem by si užili. V jednom místě této silničky je dost ostrá vracečka s hupem a tam to jeden složil. Já se to v čele dozvídám až za Benešovem n.P. od Ice. Hrkne ve mne zda to není Mireček bez sajdy. Na nejbližším místě kde se dá zastavit stavím. Konec kolony je tudíž utržen a snažíme se zjistit zda jedou a zda je vše ok. Mireček to není. Naštěstí po pár minutách nás dojíždí. Kontrolujeme „padavku“. Naštěstí ani jemu ani motorce nic není. Ještě že jsem si dal půl hodiny fóra, kdyby něco. Díky tomu na střelnici v Ludvíkovicích, jakož to kulturní vložku, dorážíme jen mírně zpožděni. Rychle organizuji, přenos terčů, zbraní střeliva, současně ladíme s Hagridem a Icem co by starterem, startovací proceduru tajného závodu. Navíc zde čekají další čtyři co se dle nahlášení připojují až zde. Těmto čtyřem a Mirečkovi rozdávám zbytek Itinerářů, obálek a samolep. Vysvětluji co a jak. Mireček i přes to chce startovat s Radimem jako první. Po vysvětlení, že až na něj přijde řada, opět chcípá motorku a čeká. První jdeme střílet mi co organizujeme a pak po šesti dle startovních čísel, ať pak mohou postupně odjíždět. Většině se to líbí. Má Léňa chce někdy znova jen mi dva. Pár ovšem nechce na zbraně ani sáhnout, ale to jsou jen vyjímky. Máme k vyzkoušení několik malorážek, 9mm Luger, Magnum, malorážní odstřelovačku s optikou, brokovnici a legendární český výsadkářský „škorpión“. Na Ice krom startování navalím i výběr a placení vystřílené munice a odjíždím do cíle na oběd, měřit čas, trápit hlavu s propočty časů a doufat, že vše klapne. Dojeli všichni až na Mirečka. Zabloudil. Po telefonickém navedení dorazil i on. Ice finance a následnou platbu taky zvládl. Letos oproti dřívějším ročníkům, byl časový rozptyl od stanoveného času do cca pěti minut. Bylo to hold letos velmi lehké, ale dle reakcí si to snad všichni zase užili. Drbalo se co kde bylo při závodě jak u oběda, tak pak ještě v kempu. Čas se naplnil, já v potu tváře, dopočítal a vyhlásil vítěze. Letos jako loni vyhrál ten, kdož byl s námi prvně. Říká si Limča. Předal jsem pohár a vyhlásil první tři nejrychlejší skladače puzzle. Samotné puzzle s logem Wanted RC se tak stalo památkou a drobnou cenou. Nejrychlejší byl můj kolega z práce Veselka, druhý opět z dráhy-výpravčí Radek Prášek a čest Wanted zachránil třetím místem sám oslavenec Kmocháček. Skoro všichni se pak chodili ptát “a jak jsem dojel já“ říkal jsem rozdíly od stanoveného času, ale řadit dalších 24 míst jsem fakt už nechtěl a nebyl na to už ani čas. Do dnešního dne mne uhání s tímto dotazem náš pokladník Radim i když jsem mu taky řekl čas který byl velmi blízko stanovenému, že byl tedy jistě na špici…nestačí mu to. Když jsem u Radima, tak musím zmínit, že úspěch, či neúspěch akce jak všichni už víme, záleží na jídle. Radim shledal jídlo v Děčínském Kulturním domě Střelnice, kde byl cíl jako dobré. Tak jsem si oddechl. Zmíněný Radim vyrazil napřed, neboť musel zajistit kapelu. My ostatní jsme se pomalu oblékli, nastartovali motky a dojeli na nejbližší benzínku dotankovat. Čekala nás závěrečná jízda opět v koloně na cca hodinu a půl, převážně mimo hlavní tahy do kempu Osek. Záhadným způsobem, se po výjezdu z Děčína proti nám vyřítil Mireček. Jak se dostal před nás a ještě jet opačným směrem, nikdo z nás nepochopil. Dle vyprávění našeho koncového jezdce Boba to otočil, dojel nás, ale před Boba už se nezařadil. Bobo pořád čekal, že předjede, když náhle někde v Přítkově, něco málo za polovinou cesty, Mireček nikde. Zastavil, čekal, volal a nic. Bobo nás dojel a my myslící si, že je vše ok, jsme se začali ubytovávat. V kempu na nás čekali Hans s manželkou, Rumcajs s manželkou, El bunda, Charlie se svým parťákem a nakonec dorazil i náš Marťas. Já zajišťoval lůžkoviny, snídani na druhý den apod. Takže jsem lítal jak posraný papír. Když v tom mi zvoní telefon a tam Radim, kde že jsme, že jsme mohli pomáhat kapele s nastěhováním. Odesílám lidi co jsou ubytovaný k „Dřeváku“-stodola ve které se má vše odehrát. Než se konečně sám ubytuji, dohání mne Radim osobně a ,že už je vše nastěhováno. Dolaďuji „grilmena“ jak s objednáváním a placením pochutin z grilu. Irituje mne neustálým“pane Kašpar“, tak mu vysvětluji, že ač jsem na své slavné jméno náležitě hrdý, tady jsme pro všechny Choze. Pochopil. Konečně si sedám k ostatním, dávám první pivo a dovídám se story od Boba o Mirečkovi. Místo klidu a pohody opět hoňka, co je s Mirečkem. Žhavíme telefony, můj se jako na potvoru vybil. Pomalu už plánujeme záchranné akce ve spolupráci s Interpolem, vzhledem k blízkosti hranice NDR, HZS a snad i vrtulník. Vše asi po dvou hodinách zavrhujeme, protože se Mireček konečně ozval. Prý se chtěl jen vyčůrat a pak nás už nedohnal a kemp sám nenašel. Tak jel domů. Bobo mu vynadal, že má jet před ním. Kdyby věděl, že zastavil, zastavil by taky, dojeli by nás a vše by bylo ok. Mireček chybu uznal. Mohlo se tedy začít pařit. Akce se zahájila gratulací Kmocháčkovi k jeho 40. Proslovu se ujal s mikrofonem za uchem náš Radim. Oproti mé osobě je to rozený řečník a tak vše mělo hlavu a patu, gratulace měla styl. Asi se rád poslouchá a tak to bylo i náležitě dlouhé,ale vtipné a důstojné. Kmocháček dostal hodinky s vygravírovaným věnováním od Wanted na spodní straně hodinek. Dort v podobě dvou rolád v barvách Wanted a nápisy Kmochy 40. a Wanted RC. Pekla se s nima Hagridova Jíťa prý až do rána. Ne jenže to dobře vypadalo, ale i chutnalo. Dál nějakou tu lahvinku a CD s výběrem písní s motorkářskou tématikou a přebalem opět alá Wanted. Nic již nebránilo, aby Aliance Rock spustila. Produkce byla výborná a tak vtáhla lidi na parket. Po nějaké době přišla i skupinka nějakých ubytovaných Holanďanů. Řešili jsme zda je vyházíme. Ice byl bojovně naladěn. Bylo mi však jasné, že barmankám dělají kšeft. Řekl jsem tedy, že klid. Když si budou na baru srkat drinky a nebudou dělat problémy ať si tam jsou. Problémy nedělali, po nějaké chvilce poslechu a pár drincích zase v klidu odešli. Dobrou zábavu, kde nás Kmocháček opět přesvědčil o svých striptérských sklonech a donutil téměř celý Wanted, aby se taky do půl těla svlékl , ukončila až půlnoc. To byl čas do kdy byla povolená produkce. Během večera jsme volali i Ráďovi do nemocnice a nechali na odposlechu, aby byl alespoň takhle na chvilku s námi. Já ho sice v telefonu vůbec neslyšel, ale doufám, že on nás ano. Má Léňa, hráčka na klavír co se hlásila na konzervatoř (tedy s hudebním sluchem) prohlásila, že hrají fakt pěkně a taky protrsala celý večer. To snad ani Radimovi nemohu říci, jinak mu naroste hřebínek. On i Ice vykřikoval ze srandy, že bubeník nic moc a nakonec mu to nedalo a chválil po každém songu celou kapelu i s bubeníkem. Po půlnoci hrála již jen reprodukovaná hudba do beden. Asi kolem druhé ráno se šlo spát. Ranní snídaně byla, káva, či čaj s párky. Někteří chtěli sladký a tak, že prý dorazí dort ze včera. Že je v Dřeváku v lednici. Jakož to organizátora, ač jsem sám dort nechtěl mne pro něj vyslali. Uhnal jsem kuchařku, aby všeho nechala, sehnala klíče, že nutně musíme mít ten dort z lednice ve Dřeváku. Všeho nechala, práskla zástěrou a ochotně šla sehnat klíče od Dřeváku. Tam jsem s ní prohledal všechno a dort nikde. Donutil jsem ji, aby zavolala barmance co tam večer obsluhovala, tedy v půl devátý ráno asi ještě vyspávala, kde že je ten dort. Prý se snědl. Vrátil jsem se do hospody s nepořízenou a s tím, že barmanka říká že se snědl…chvilka ticha a pak to začalo ze spolu stolovníků lézt“No já si vlastně vzpomínám, že se to chtělo dát do lednice, ale jak to bylo na baru, tak tam pak vlastně zbyly jen prázdný tácy….“ „No jo, já to taky viděl““Já taky, ale nechtěl jsem nic říkat, myslel jsem, že tam zbyl ještě nějaký kousek, nebo to přendali“…Prostě jsem zburcoval kemp a půl Osek kvůli sežranýmu dortu, zaběhal si po ránu po kempu a udělal ze sebe trotla. Tak díky a za rok zase, bando ;-) Choze.




REPORT Z W.A.R.
Od 30.5. do 1.6. se uskutečnila klubová akce Wanted Anniversary Run u příležitosti 8. výročí založení klubu Wanted RC. Akci opět vymyslel, zorganizoval a zajistil náš Road capitan Zaza. Jako základnu k večernímu popití a všeobecné zábavě a hlavně jako startovací bod spanilého nájezdu na Polsko, byl zvolen penzion Pohoda v Nové vsi nad Nisou.
PÁTEK: Já s mou drahou polovičkou jsme po skončení školy odvezli z Ústí nad Labem své dvě dcerky k babce do Děčína na hlídání a vyrazili jak za mlada, nalehko napakování směr severovýchod. Užili jsme si cestu přes zakroucené Českolipsko a teprve u Liberce se začalo mračit nebe. Pár kapek nás zahnalo do zastávky, kde jsme natáhli nepromoky, na sebe i brašny našeho letitého FZX-ka. Ano, přesně dle moto zákonů o dešti a ochrany před ním, po natažení nepromoku, do chvilky (cca 10 min.) jízdy přestalo pršet a bylo sucho až do cíle. Ten z Liberce už stejně nebyl moc daleko. V cíli jsme se měli dle instrukcí sjet mezi 17:00-18:00. My tam byli přesně v poločase, tedy 17:30 a samozřejmě nikde nikdo. Narvaný v nepromoku, za suchého, slunečného počasí, jsem obíhal penzion, abych se dostal dovnitř a vše mohl shodit. Až po chvilce se za plotem objevil majitel. Opravoval v zahradě houpačku. Vyrušil jsem ho od práce a řekl mu kdo jsme. Věděl o co kráčí, ale při dotazu zda můžeme vše dát do penzionu a zkulturnit se, řekl že ne, že Zdenda si chce celý objekt převzít a pak ať si tam děláme co chceme. Ale vpustil nás zaparkovat. Tak jsme se vysoukali z nepromoků na zahradě, usedli na lavičku a relaxovali do příjezdu ostatních. Ti přijeli všichni pohromadě po cca půl hoďce ze směru Praha-M.Boleslav. Tím byla páteční sestava kompletní. Sestava byla tedy Já, Léňa, Zaza, Bobo, Kmocháček, Šáša, Marťas, Lišák. Po zdlouhavém předávání, nás Zaza zasvětil kde co v penzionu je a co a jak se bude dít. Ubytovali jsme se a vyprahle se vrhli do altánku k naraženému sudu Kozla. Vše bylo perfektně připraveno. Pivo naraženo, nachlazeno, příbory, nádobí, jídlo, maso naloženo, dřevo do zahradního krbu…prostě servis jak má být. Začalo se tedy klasicky lemtat, otevřeli se lahve ohnivé vody a Lišák jako správný Hangeround s Marťasem, co by člověkem od kuchařského fochu se dali do roztápění grilu, a sázení naložených steaků na rošt. Lišák sobě a i nám doplňoval půlitry a pohoda byl narušována, jen snahou Boba o naladění kytary, kterou v dobré víře přivezl Zaza. Kytarka to byla malá, skladná, ideální na převoz na moto, ale naladit ne a ne i když se ladička a prsty Boba snažili jak chtěli. Když už to trvalo opravdu dlouho vytáhl svůj tel. Lišák (většina z nás si myslela, že je to tablet, dle velikosti) a díky dobrému připojení netu, jsme vybírali a vyhrávali z netu jak z jukeboxu, jednu punkovou vypalovačku za druhou. Probírali jsme plány na zítra a všechno možné i nemožné jako vždy. Oheň plál až moc. My chtěli už jíst, ale v domnění, že takhle to nejde, že to chce pouze žhaví a ne to takhle oflambovat, jsme s nedůvěrou koukali jak to Marťas na rošt olizovaný plameny sází. Světe div se, Marťas se ukázal jako opravdoví šéfkuchař a i přes flambovací techniku udělal steaky jedna báseň. Bylo to fajnoví, pohodoví a tak se spát šlo až po půlnoci.
SOBOTA: Ráno pro některé z nás bylo krutější, pro některé víc…jako vždy. Kmocháček se sháněl po tabletě na hlavu, Bobo vypadal celkem Ok, Léňa připravila obložený housky všem. Jen Marťas, asi přes vyuzené oči z předchozího večera, stráveného u grilu si nevšiml a nevzal si. Někteří dávali okurky, někteří vyprošťováčka natankovali. Lišákovi jsem pomohl poklidit altán, Léňa spláchla nádobí. Lišák se o podobnou činnost s pulitry snažil venku se zahradní hadicí a jeden pulitr to nechtíc odnesl. Poslední se vypotácel v epesních slipech, vedoucí zájezdu Zaza. Po snídani jsme na popud Zazi, že v Polsku to fíci nemají rádi, nechali nože a jinou výstroj podobnou zbraním v penzionu, abychom si zbytečně nezadělávali na problém. Ještě před polednem se nám podařilo vystartovat na spanilou jízdu, trasovanou přes Krkonoše do Polska. Cesta byla klikatá a parádní. První zastavení bylo, nepočítáme-li tankování, u vodní nádrže, jež napájí,velmi vzdálenou,ale přesto značnou část Prahy. Cesta pokračovala krásnou přírodou, parádní cestou. U nás až nezvykle po kvalitním asfaltu. Samozřejmě se našla i místa hodná přezutí motek na špalky, ale těch bylo poskrovnu. Hladce jsme překročili hranice. Na prvním možném místě u místního „Sklepa“ jsme zastavili a ptali se na možnost výměny naši drahocenné měny na „zlaťáky“. Instruktáž byla jasná, asi 3km opačným směrem, než byla naše trasa. Dva vyslanci, Zaza jakožto velitel a Marťas jakožto bodyguard, nafásli od Šáši co by sekretáře-pokladníka náš klubový obnos a jeli ho vyměnit. My čekali před místním Sklepem. Čekání nám zkrátila místní Polská roštěnka co se chtěla asi předvést před partou, krásných a urostlých Českých motorkářů. Přilítla značnou rychlostí v postarším sporťáčku k vedlejšímu obchudku s efektním zabržděním do smyku. Po chvilce stejně dravě s lehkým zagumováním vypálila pryč. Po této kulturní vložce se objevili naši vyslanci a jelo se dál. Polské podkrkonoší je pěkně zrenovováno a tak bylo na co koukat. V jedné obci ještě o chloupek více, když z jednoho chodníku, na druhý si dva místní pitomci poslali pittbula a to v době kdy jsme projížděli. Psisko vběhlo do poloviny našeho štrůdlíčku a to Šášovi před jeho milované MT01. Šáša až nezvykle rychlou reakcí, vzhledem k předchozí noci zabránil nejhoršímu. Zahamtnul to a ukázal všem jak umí kotvit Wanted na MT-čku. Od obou kol šel čoud a pískot. Nebýt toho, já s Léňou, Kmocháček a Bobo, by jsme asi naskákali Šášovi motkama na záda. Ošklivá představa. Naštěstí jsme to všichni ustáli a vedoucí trojici – Zaza, Marťas a Lišák, kteří nic netušili a upalovali dál, brzo dojeli. Po cestě jsme viděli i nějaký ten v poslední době oblíbený miniatur park. Otvíral se nám parádní pohled na Sněžku z druhé strany než známe. Počasí bylo skvělé a tak výhled též. Minuli jsme několik rybích restaurací až jsem si začal říkat zda Zaza jako u Charitativní jízdy, nehodil v hlavě autopilota a neminul náš cíl jako tenkrát Přelouč. Tentokrát jsem mu křivdil, jel neomylně a zavedl nás do luxusní rybářský bašty obklopené vodní plochou. Že je pro Čecháčky vyhlášenou bylo zřejmé. Krom Polských aut na parkovišti u Rybárny, tuším s názvem Fliper, se tu točila jedna partička na motorkách s Českýma SPZ za druhou. Dali jsme si dle doporučení obalovaného pstruha. Něco šmakuládního. Byl lehce načesnekován. Paráda. Někdo jen s bagetkou, někdo hranolkama, někdo dal i polívku. Ta byla vynikající. I Marťas jenž ryby moc nemusí si dal. O polívce má Léňa prohlásila, že byla ještě lepší, než ten luxusní pstruh. Já to dávám za nerozhodně. Vše mi chutnalo. Obsluha na to, že bylo narváno, byla rychlá a evidentně česky velmi dobře rozuměla. Bodejť ne, když se tu točilo tolik Čechů. Jediná piha na kráse byl hajzl. Byl jeden a to společný. Lišák potřeboval zatrůnit a tak jsem ho předběhl, že to bude hned. Byl evidentně rád, že jsem byl opravdu rychle, ale přišel, že to vůbec nebylo ono, neb ho hned někdo rušil bušením na dveře. Hold tam neměl člověk trocha klidu i na to nejnutnější, protože byl jen jeden hajzlík na celou hospodu. Přiobjednali a nechali zabalit sebou pro očekávaného Páju ještě jednoho pstruha. Po dlabanci jsme udělali společné foto. Padl návrh vrátit se podívat na Miniatur park co jsme minuli. Vzhledem k času a opačnému směru jsme to zamítli. Přeci jen cca 100 kiláků za námi 100 ještě před námi. Vyrazili jsme. Po pár kilometrech jsme ovšem narazili na další miniatur park a tak jsme udělali pauzu. Možná se i vyplatilo, že jsme se nevrátili, protože byl opravdu pěkný, propracovaný. Následně jsme už chtěli opravdu kvapit do penzionu, hnala nás totiž žízeň. Bylo teplo a nealko, nebylo to ono jako Kozlík co na nás čekal v altánku. Trasa byla vymyšlena, jako okruh, aby se nejelo tou samou zpět. Jenže při blížení se k hranici, Policie. Zátarasy. Ty voe, oni o nás vědí a jdou po nás. Nejobávanější gang, zadržen v Polsku! Uff, ne dobrý, tentokrát jsme proklouzli, ale přechod na který jsme měli namířeno z neznámých důvodů minimálně až do 18:00 uzavřen. Zaza se rosí. Neví kde je tu jiný nejbližší přechod zpět. Kmocháček s ním, neb jsme dohodnuti, že natankujeme za hranicemi, což už tedy mělo být za nedlouho a ouha. Při spotřebě Kmocháčkova Introše, podobné Zilu a nádrži Pařezu, to bude napínavé. Zaza datluje a datluje do navigace. Hledáme papírovou mapu, ale Zaza hlásí, nejblíže je přechod do Harachova. Kmocháčkův Introš snad vydrží. Předjíždíme kolonu, bezradných, vařících se plechovkářů, kteří všude narážejí na zátarasy. Upalujeme směr Harachov. Cesta opět luxusní. Zaza se nechává unést a v jedněch serpentýnách na jeho retro Triumphu, retro vysedává v zatáčkách jako kdysi závodníci, než dávali kolínko. Při sjezdu na jednom delším rovném úseku, ještě jednou a to i Šáša s Lišákem, berou za heft a letí. My ostatní stále v poklidu svých 110 a dole hlásí Zaza, že svého Scramblera ždímnul na 160. Na špuntech, bez kapotáže v otevřený helmě. Jsme v Čechách, a tankujeme. Kmocháčkovi spadnul šutr ze srdce. Dojel. Jelikož to zpět odsejpalo, tak se dohadujeme, na ještě nějaké kávičce. Tip padnul na Harley bar poblíž Zazova rodného sídliště. Protahuje nás tím a ukazuje, který panelák terorizoval jako malý spratek. V baru jsme nejprve sami. Výběr kávy, velmi omezen a zákusky „0“. Ještě, že s námi nejel Radim. To by bylo velké mínus. Pak přijeli další týpci, ale to už nás hnala žízeň zpět do altánku. Dorazili jsme tedy v pořádku plni dojmů a parádně vyježděni. Telefonicky se spojujeme s Pájou. Má dorazit plechovkou i s bratrem a sestrou. Svou motku stihl chvilku po rekonstrukci plastů, opět při stuntridingu u svého baráku rozštípat. A to prý byl ve škole stuntridingu. No mněl by požádat o vrácení peněz…Po oplachu a převleku, roztáčíme nedočkavě pípu a roztápíme gril. Přijíždí Pája s bratrem a sestrou. Rozšiřují tedy páteční sestavu. Když se vše sklidní, svolám všechny Wanted a dle předem dohodnutého, pasuji Lišáka na Prospecta Wanted RC. Od teď je jedním z nás a to se musí zapít. Dnes teče ještě o něco více ohnivé vody, než včera…hlavně po příjezdu Pájovi rodiny. Sestra Páji se Zazou, řádně ztrestává Zelenou a Léňa s Pájou, Bobův Kalvádos. Léňě Kalvádos chutná a tak se nerada dělí. Pája až bojácně si sem tam taky dává. Mám hustě ostrou ženu J. Pája dovalil i lepší kytaru a tak Bob co by klubový jukebox dává jednu vypalovačku za druhou a pohoda je snad ještě o stupeň výš, než předchozí večer. V pokročilé hodince se ujímá kytary Zaza a snaží se předvést co se jako samouk naučil. Kupodivu mu to i celkem jde. Bobo odpočívá tak napůl, protože o to víc co Zazovi jde hra, o to míň mu jde zpěv. Ale nikomu to nevadí neb ostatní a právě i Bobo mu to odzpívávají. O to je vetší zábava a krom pití do nás padají i steaky, jen v jeden okamžik se jedna várka, lehce přismahla, právě kvůli výborné náladě. I tak se dali jíst. Sud se dopil do dna. Druhý už jsme nenaráželi, celý by jsme už nedali a to by byla škoda. Půl noc se už stejně přehoupla a tak se dogrilovali steaky. Co se nesnědlo dalo se do lednice, ráno to přijde vhod. A šlo se do hajan.
NEDĚLE: Ráno se tedy snídá kromě obložených housek i steak. Lišák musel ráno vyrazit. Na oběd musel být v Kolíně. Během dopoledne se loučí Pája s rodinou a vyrážejí domů. Já s Léňou chceme jet ještě na Ještěd, který je z penzionu parádně vidět. Počasí přeje a tak se k nám ostatní přidávají. Jen Šáša trhá partu, protože prý dřív jak ve dvě nevyleze z postele. Dosnídáváme, lehce poklidíme, napakujeme motky a v čele se Zazou, místním rodákem vyrážíme na Ještěd. Jedeme na pohodu. Při proplétání Libercem si Zaza může hlavu ukroutit. Prý to tam vůbec nepoznával. Všechno jinak, všechno zbouraný a naopak jiný nový postavený. Kde nic nebylo je barák jak kráva a kde stála fabrika je holina. Málem ho to stálo nehodu. Koukám jak jede a na semaforu hop červená. Zaza jede furt. Říkám si, ten to valí k tý červený. Dělá machry. Pak už vidím že je zle říkám si ty vole co teď bude, to už nedobrzdí. Hvíííí! Zaza se v poslední chvilce probral a hamtnul na brzdy. Podobný efekt s menším začouzením a zakvílením gum jako včera Šáša. Zaza dobrzdil tak, že měl semafor kolmo nad hlavou. Od teď už se nediví a věnuje se řízení. Na Ještěd je cesta pěkná. Počasí taky a tak tu potkáváme hromady motorek. Nahoru dolu. Nahoře chceme parkovat, ale maník nás vyhání o kousek dál , že je tam prý stání pro motorky. Popojedeme a opravdu motorek jak sra.ek. Parkujeme lezem dovnitř Ještědu. Rozhodujeme se zda posedíme a dáme kávu, či ne. Nakonec to zavrhujeme. Kupujeme pár suvenýrů domů a jedem se kochat výhledem a kávu, Kofolu a tatrankou kupujeme venku. Je krásně tak proč budeme sedět uvnitř. Výhled je parádní. Děláme poslední společná fota. Domlouváme se jak se roztrháme po cestě domů a loučíme se. Tím W.A.R. 2014 definitivně končí a my jedeme domu za našima pokladama. Bylo to parádní. Dík Zazovi a dobrý partě.


Reportík z Charity 2014
Nejprve suchá čísla. V koloně jelo postupně 14 motorek. U předání symbolického šeku nás bylo 11 motorek a 13 lidí. Vybralo se 16 100,-. Polepšili jsme se o rovné 3000,- oproti loňské charitativní jízdě.
Dále chci poděkovat všem kdož se zúčastnili, kdo přispěli aniž by vyrazili (Honza Filaus-pracovně zaneprázdněn, Jana nemocná), Šášovi za zhotovení šeku, Federaci strojvůdců v Děčíně za finanční podporu, Zazovi a Iceovi za aktivní shánění peněžních darů u zaměstnavatelů a ještě jednou Zazovi za opět perfektní odvedení kolony motorek.
Charitativní jízdu jsem zahájil dle plánu v Ústí nad Labem. Zde se ke mně připojili tři Goldwingáři. Míla Černý na trikeu, že jede celou charitu a ti další dva na klasických Golďasech, že nás doprovodí do Prahy a pak se trhnou. Při pomyšlení, že v Lovosicích se připojuje Radim-další Goldwingář, jsem si začal připadat skoro nepatřičně, jako na srazu Goldwing s letitou Yamahou FZX. Než jsme však dorazili na místo srazu s Radimem, dva Goldwingáři se trhli už v Lovosicích a mazali na Terezín, že tam prý na ně někdo čeká. Do Prahy jsme tedy jeli já a dva Goldwingáři. Stále na čas. V Praze jsme, ale už nabrali lehčí zpoždění a většinu účastníků Charitativní jízdy. Tam jsem se dozvěděl od Ice, že jsme si nerozuměli s počtem účastníků co přivede a také , že se napojí až v Přelouči. To byl další škrt přes rozpočet, neb se Zazou jsme byli dohodnuti, o připojení poslední skupiny u K.Hory. Ze skupinky po odpadnutí z důvodu nemoci Jany a její party, zbyl jen Zaza. Ten už bez zastávek měl vést kolonu až na místo předání, jím vymazlenou trasou. Počasí stále přálo a tak jsme ač s lehkým zpožděním vyrazili. Samozřejmě jsem Zazu ukrytého na obchvatu K.Hory na čerpačce nenašel a samozřejmě zajel dovnitř K.Hory ač jsem byl Zazou varován ať to nedělám. Po telefonickém navedení, jsme se vymotali a šťastně shledali. Zaza se tvářil jak Belzebub. „Co je, nějakej problém jste měli? Kudy jste jeli? Čekám tu už víc jak hodinu!“ No mít starou helmu s rohama, vypadal by jak Lucifer, když jsem mu řek, že musíme ještě pro dva do Přelouče. Všichni chtěli už jídlo a tak Zaza nás zavedl do pěkný hospůdky-bylo tam narváno, ale nám to bylo buřt, protože tentokrát, pohled satanáše převzal Ice a že už ty dva tam čekjí, jelikož máme skluza a oběd dáme někde u Přelouč. Počasí pořád přálo, já měl pořád dobrou náladu a tak se jelo dál. Zaza vyveden z míry a naprogramován několik dnů dopředu, že z K.Hory rovnou do Olomouce, jel a jel. Minul odbočku Přelouč 12Km. Asi zná lepší trasu…minul odbočku Přelouč 15km. Ty vole to je divný. Minul odbočku Přelouč 18km…vrůůůům, hele nový laďáky Ice. Asi je chce ukázat Zazovi z blízka. Ice předjel k Zazovi dopředu a vysvětlil mu že je čas azstavit. Po krátké dohodě jsme rozhodli, že jedem dál, vracet se nebudem, zakotvíme v první hospodě na oběd a dva pozůstavší v Přelouči budem navigovat na hospodu. Po chvilce jízdy stále za krásného počasí stavíme na oběd. Ani nevím kde to bylo, ale nedaleko Přelouč. Než jsme posedali, objednali, tak ti dva nešťastníci co, zrovna jako Zaza, vystáli půlmetrový důlek při čekání, dorazili. S Obědem nakonec i některé předhonili. Vybrali se zde peníze sečetlo se to a po výborném jídle jsem nebyl vysmátý už jen já, ale opět všichni. Počasí parádní. Říkám“já ho obědnal a tak pokud Mrakomor Zaza-chlubil se totiž, že jakmile poslední dobou vyjede leje, nepřebije mou objednávku krásného počasí, klapne to. Čas byl už dobrý. Nechával jsem na samotné předání značnou rezervu. Tankování, cigárka, obídek…známe své lidi a tak i lehká sekerka ze začátku byla smazána. Cedule už hlásí Olomouc a Mrakomor se ujímá vlády. Objednávka, neobjednávka dobrého počasí, nemilosrdně se blížíme nejen k Olomouci,ale i černé zdi mraků. Cca půl hodinky od Olomouce vyhlížíme poslední tankování a spouští se déšť. Zatím lehký, ale Zaza zastavuje a ptá se zda to dáme, nebo natáhneme zbaběle nemoky. Všichni jsou tvrďáci a tak drsně,“jedeme dál, se.em na nemoky“… ti co nejvíce mávali ať valíme dál byli po zhoustnutí deště v liják, první v čerpačce, na kterou jsme naštěstí narazili. Prý počkáme, že to přejde. Zaza jakož to pán všeho nečasu, vytáhl mobil s aplikací sledování aktuálního stavu počasí a očima po displeji strkla mrak stranou. Po půl hodině, kdy ho tím postrkáváním asi spíše vyprovokoval k ještě většímu chcavci , jsem viděl, že naše časová rezerva se povážlivě ztenčuje. Zavolal jsem pani z nadace, že sice máme ještě půl hoďky čas a jsme cca půl hoďky od místa předání, ale že čekáme, až přestane pršet, tak ať nám dá ještě půl hoďku navíc. Pani na to OK, že jdou tedy ještě na zmrzku, že tam svítí slunce. Mezi tím se jeden odvážlivec, který tam nebyl s námi, ale Zaza se hned družil, protože mněl také Scramblera, oblékl do nemoku a vyrazil. To nás rozhýbalo a za vidinou, že kousek odtud je slunce a mrak se točí na místě nad svým pánem Mrakomorem alias Zazou, jali jsme se odjet. Plechovkáři co tankovali si museli ťukat na čelo, že v takovém nečase vyrážíme. Vyplatilo se . Po pár minutách jízdy bylo slunečno a sucho. Nemocnici jsme nedopatřením objeli a byli tak z druhé strany než loni. Po opětovném hovoru s paní z nadace, že už jsme tu, ale kapánek jinde, přijel za náma i se svým fotografem a manželem v jedné osobě. Zajeli jsme na drzovku okolo závory do areálu a tam slavnostně předali šek, nafotili se pokecali a zhruba načrtli a rozplánovali další ročník. Stáli jsme zrovna u budovy, kde má nadace přímo sídlo a je oddělení dětí. Ty když si nás všimli, mávali z okna a byli evidentně šťastné, že mají rozptýlení. Zamávali jsme jim taky a odfrčeli s tím, že je příští rok zkusíme nějak zapojit. Uvidíme. Do kempu to vzal Zaza příjemnou oklikou. Míla s trikeovou Goldou se utrhnul, že jede za známým a že do kempu dorazí, buď večer, nebo ráno. Za bé bylo dobře. My v kempu po ubytování hned zamířili do hospody a tam vydrželi do a i po zavýračce. Nastala klasická kecací, chlastací, žrací zábava a bylo nám fajn. Ráno už některým méně, viď Zazo? U snídaně jsme se sešli všichni jen Zazánek ne a ne vstát. Prý mu ještě nezabral prášek na hlavu. Radim nevydržel čekat a tak odjel, neb měl zkoušku s kapelou. Když se Zaza vyhrabal, byli jsme cca hoďku po snídani. Mezi tím dorazil Míla jak slíbil. Jelikož je u kempu zámek, tak že si ho prohlídneme. Zazovi, krom vyprošťovacího mléka, procházka bodla…no, ale zámek byl ještě zavřen. V dubnu otvírají až ve 13:00. To už jsme chtěli být na cestě. Tak jsme se vrátili a vyrazili k domovům. Zaza naplánoval trasu jižněji , než jsme přijeli, abychom nejeli tou samou. Trasa to byla pěkná, zauvažovalo se i o návštěvě Macochy, kterou jsme nedaleko míjeli,ale čas a hlad nás tlačil. V ten okamžik jsme poznali, že na Moravě se jen žere. Jeli jsme od hospody k hospodě, kde ku cti obsluhujících nám rovnou říkali , „ale hoďku si počkáte, máme plno“. Až asi v sedmé hospodě nás obsloužili a to rychle. Prý přijet tak o hoďku dřív, museli by jsme čekat. Měli plno, ale chvilku před našim příjezdem se to vyprázdnilo. Ještě že s námi nebyl Radim, to by bylo řečí. Cesta pak ubíhala parádně až k čerpačce, před Kolínem. Kde jsme dali poslední společnou kávu a pak se postupně po cestě za Kolínem trhali a směřovali k domovům. Já dojel domů asi poslední, okolo půl osmé. Parádní víkend, kdy mi zdřevěněla pr.el, vybrněli ruce do mrtva, ale klidně bych to zopáknul. Takže za rok.


Reportík z Wanted Nord Tripu 2013
Konečná sestava WNT 2013 byla následující:Bobo,Kmocháček,Ice,Mára,Zaza,Já s Léňou,Jana,Radim s Léňou,Kendiss se svou polovičkou,Hans s mlaďasem,Čert,Olha s mlaďasem,Blažek,Kubajs,Jarda,Rosťa,Petr,Honza a Olda. Sečteno podtrženo 19 motorek, 24 lidí.
První setkání bylo v 10:00 na Lovosické benzině s Radimem(ex-Wanted), Petrem a Honzou(kolegové z práce). Odtud v čele s Rdimem, jsme přejeli na místo oficiálního startu akce. Na Charitu to hnal v průměru 150 Km/h. Teď měl v zádech Léňu a najednou jsme se plazili po dálnici 110Km/h. Nevadilo, protože jsme měli náskok a přijeli jsme na místo v cca 10:20. Ač zbývalo ještě 10 min. do oficiálního začátku. Byli zde již všichni a zdálo se že i natěšeni. To snad bylo prvně, kdy se domluvený čas srazu, do posledního člověka dodržel. Došlo k vítání se, dotankování, poučení o jízdě v koloně, rozdání itinerářů s vysvětlením, samolepek, obálek a prodeji nášivek. Jako zavíráky jsem určil Máru a Ice. Oba a obzvláště Ice musím pochválit za perfektní práci. Trasa se projela naprosto hladce bez roztrhání kolony. Počasí přálo, provoz mimo dálnici byl slušně průjezdný a tak jsme si to užili. Jeli jsme po 608 z Roudnice do Krupky k první kulturní vložce – návštěvě místní hradní zříceniny. Po zastavení, Petr, co s námi jel prvně a prvně ve formaci, prohlásil, že tohle se mu fakt líbilo. To potěší, když někdo pochválí náš Wanted organizovaný styl jízdy v koloně. Zaza dostal zapůjčenou, od omluveného Šáši, kameru a jako skutečný kameraman, předjížděl a proplétal se,uháněl napřed a smykem zastavoval, aby zaujal v hodnou pozici, aby ulovil co nejlepší záběr jedoucí kolony. Snad jeho snaha bude korunována slušným videomateriálem.
Na hradní zřícenině Krupka jsme zaparkovali…no pokusili se zaparkovat kde se dalo. Do hradu se vjet nesmělo i když Radim přes zákaz vjel. Ostatní to nejen z respektu k zákazu, ale hlavně z obav, neb zákaz byl z důvodu sesuvu půdy a částečného zřícení zdiva, nerisknuli.
Parkování bylo tedy obtížnější, protože bylo málo místa. Přes reptání místní starousedlice jsme se, ale nějak poskládali. Z hradu byl parádní výhled a místní se zastyděli, že zde ač jsou skoro odtud, ještě nebyli. Probíhala tu příprava na svatbu pod širým nebem a Radim se nechal s Léňou pod oddávacím obloukem vyfotit…že by??? Márova hláška, která padla ještě v Roudnici směrem k Radimovi a jeho přilbě vybavené obřím mikrofonem interkomu „hele přijel i moderátor“, zde došla naplnění. Radim sám od sebe zahájil výklad o účelu tohoto hradu, jeho obraně místních dolů a popisu, co kde odtud je vidět. Takže návštěva hradní zříceniny proběhla i s průvodcem.
Následně jsme se vrátili k motorkám, provedli poslední úpravy itinerářů k tajnému závodu a odstartovalo se. Já jel samozřejmě napřed a protože letos byla trasa lehčí a kratší, první dorazili chvilku po našem zaparkování. Cíl byl v restauraci U krbu v Ústí nad Labem ve čtvrti Strážky. Po devátém startujícím, došlo k zádrhelu. Hans se zapomněl na hradě a tak Zaza, jež již tradičně vypouští závodníky na trať, musel improvizovat. Vypustil někoho jiného. Tudíž mnou předepsané, posloupné časy stanoveného dojezdu, šly do kopru a musel jsem vše přepočítávat jako kousnutá navigace uprostřed Sahary s mapou Prahy. Nakonec všichni dorazili i když poslední se zpožděním na 22minutové trase, 40minut. Oba stanovené úkoly údajně všichni splnili a Olha se Zazou měli shodný nejbližší čas ke stanovenému. Už jsem uvažoval o rozstřelu v podobě rychlostního pití nealka piva. Ale překontroloval jsem plnění úkolů a Olha druhý úkol spletl. V zadání jsem se ptal na jméno maršála, který odrazil Napoleona. Olha nafotil památník, ale informace o bitvě a kdo kdy, byla vedle památníku. Zaza měl jasně napsáno Schwarzenberg a bylo o vítězi i bez rozstřelu rozhodnuto. Pořadí bylo tedy následující:1.Zaza, 2.Olha, 3.Ice a Jarda, 4.Mára a Hans, 5.Čert, 6.Kubajs a Olda, 7.Bobo, 8.Blažek, 9.Honza, 10.Radim, 11.Kmocháček, 12.Kendiss, 13.Jana, 14.Rosťa, 15.Petr. Reptal zas jen Radim, že jedna křižovatka byla matoucí vzhledem ke kilometrovému označení. Uznávám, že byla od předešlé na 50m a itinerář uváděl 100m.Ale většině motorek, ukazuje tachometr kilometry a pak metry po stovce. Jen jeho Goldina prý ukazuje po metru. Nicméně tvar křižovatky byl jasný a zřejmé bylo, že je to ta nejbližší po předchozí. Všichni pochopili (i když třeba zaváhali), jen ten jeden….Po obědě, který každému chutnal a ani moc nečekal, tím smekám před holčinou, která byla na vše v hospodě sama, jsme udělali kolektivní fotečku. Zde se s námi rozloučil Honza, musel kvůli nástupu do práce už jet.
Následně dotankovali, ač byli nádrže ještě zpola plné, či zpola prázdné, jak kdo chce. Důvod byl jednoduchý. Trasa následné vyjížďky za poobědovým desertem, byla lesem bez možnosti dočerpání i plánovaná cesta do konečného kempu, nevedla přímo okol čerpačky. Dojem z parádní vyjížďkové trasy zkazilo asi 300 m dlouhé rozfrézování silnice na sračky. A to jsem kontrolně tuto cestu projel před pěti dny, kdy bylo vše ještě ok. Dorazili jsme do hotelu Maxičky, kde deserty v podobě pohárů, štrúdlů a palačinek, byli v dnešní době za lidové ceny a přitom výborné a velké porce. Po naprání se s výhledem na místní rybník, se rozloučil Petr. Měl naplánovanou ještě jednu akci.
My ostatní jsme se vydali na jízdu do kempu s tím, že část Litvínováku se po cestě odpojí a už pojede domů. Cesta byla podobná jako na Hotel Maxičky (s rozfrézovaným úsekem), ale proti již zapadajícímu slunci. Více lidí říkalo, že místy jeli oslnění a prakticky poslepu. Počasí se hold vyvedlo až moc. Radim odvezl svou Léňu, aby se postarala o jejich „čtyřnohé chlupaté dítko“ s tím, že se vrátí sám. Mezitím jsme se ubytovali a šli do hospody, kde byla desítka za luxusních 20,- a dvanáctka za 22,-. Společně s námi, byli v kempu lidi, převážně baby, z Raiffeisen banky. Bobova kytara byla odepsána, protože tam jela jejich párty do beden jak na fesťáku. My zasedli a kecali, zábava se dobře rozjela. Radim skutečně přijel, ale separoval se do útrob hospody, že ty tuc tuc vypalovačky poslouchat nebude a že přijde ven za námi až to vypnou. Což bylo přislíbeno okolo desáté, max. jedenácté. Skutečnost nakonec byla jiná. S přibývajícím časem jsme se začali shánět po jídle. Jako pořádný prospect dal do placu Kmocháček dvě pizzi. Byli exkluzivní. Na náš počet to ale bylo málo a tak rozdrážděni touto pochoutkou jsme se postupně trousili na gulášek. Opět excelentní. Mezitím hladina alkoholu stoupala a začalo se více a více pařit. S tanečními kreacemi exceloval Kmocháček, sekundovala Jana a jen občas je předčil Zaza. Zábava jela na plno. Kdo byl ví, kdo ne prohloupil. Jelikož byl Radim uvnitř hospody, zábava se tak přelévala od pódia venku do hospody a zpět. Až někdy popůlnoci jsme se začali trousit k chatce, kde byl ubytován Bobo a ladil kytaru. Zde se hrálo a pělo až do pul čtvrté ráno. Postupně jsme se trousili do postelí. Dorazil i výčepák, který s náma navázal družbu. Ta se vyplatila. V kempu se totiž oficiálně otvírá hospoda až na obědy. Ráno se ukázalo, že výčepák, kterému jsme pro podobu s Luis de Funesem, začali říkat, dle Četníků ze Santropé Krišot, musel výjimečně otevřít, protože Raiffeseňáci měli zajištěnou snídani. Zkusili jsme zda nám tedy něco taky nekápne. A káplo, Krišot nám uvařil kafe, donesl obložené talíře a po chvilce i Raiffeseňačky donesly dva obložené tácy, že to všechno nesní. Takže místo rána bez snídaně, bylo ráno s královskou snídaní. Myslím, že se letošní WNT vydařil a doufám, že tento pocit mají i ostatní zúčastnění.


2010-Probíhá=souhrn opět na konci roku.

2009-Vyjížďky ,srazy ,akcičky apod. I přes pár osobních problémů ve vztazích několika členů, jsme se účastnili motoživota, jak to jen šlo. Jako tradičně jsme pojali stěžejně akce pořádané spřáteleným klubem MBA Stochov-První a poslední zahřátí výfuků,přesunuvší se tradiční sraz Bucek a proto letos pod jménem Peruc a hlavně Motorkáři dětem, kde jsme byli samozřejmě partnery akce.Opět nezklamal Motogold. Vyjížděk převážně s „žracím cílem“, bylo taky dost….i když vyjížděk není přece nikdy dost ;-). Jelikož Little boss má skupinu ve které bubnuje, byli zváni Wantedi (samozřejmě,že ne jen my ;-)) na koncerty konané u Máchova jezera. Pro úspěch z předchozí sezóny, proběhla ke spokojenosti účastníku Expedice Ukrajina 2009 a nově i Expedice West tentokrát po zemích německy mluvících. V závěru roku při našem posezení jsme přijali jistá opatření, aby sezóny následující pro nás Wantedy byli ještě více naplněny motoživotem. Zda se to podaří ukáže čas.

2008-Vyjížďky,Srazy,Oslavy. Partnery akce Motorkáři dětem.Akcí roku pro klub byla, zas jím uspořádaná expedice Ukrajina.Postřehy zúčastněných-nádherná příroda,silnice jak kde, někde docela divoký.V jedné nejmenované diskotéce místní "mafiáni" vědí, že zahrávat si s doklady člena WANTED RC není rozumné a naopak, že být denně našrot, je bezpečné s doklady v bezpečí-zůčastnění vědí o čem je řeč ;-)

2007-Vyjížďky,Srazy-bylo by zas opakováním. Akce-Opět partnery Motorkáři dětem.Opět oslavy a další akce roku-uspořádání expedice Rumunsko.Postřehy zúčastněných ve zkratce - vedro,vedro,vedro, bez gelového sedla prdel na hadry, smečky divokých psů, lidé mimo města velmi přátelští a pohostinní.

2006-Vyjížďky, Srazy- Bucek,Intruder sraz,Motorrota...atd. Akce- Motorkáři dětem(MBA Stochov).Této akce se účastníme každý rok jako partneři akce.
Nějaké ty oslavy narozenin, svátků, Silvestr. Hlavně má SVATBA, na kterou přijel klub samozřejmě na moto a moje rodina a rodina mé milované ženy z toho byla tak trochu vedle, ale v maximálně dobrém slova smyslu. Myslím, že za hlavní akci roku pro klub byla uspořádaná expedice Slovensko. Zúčastnění se vyjadřovali "nádhera","super" a tak podobně.