Posledního května 2010 jsem se svou ženou vyrazil na naší motorce Yamaha Fazer FZX 750 zdolávat Alpy a poznávat jejich krásy. Nebyla to jízda s neurčitým cílem a spaním, ale přes jistou cestovku jsme si v dostatečném předstihu zajistili ubytování v hotýlku na břehu alpského jezera Millstatt see(poblíž motorkářům známějšího leč menšího Fakeer see) odkud jsme hodlali podnikat vyjížďky do alp zkouknout co nejvíce té vysokohorské romantiky.
Jelikož jak jsem napsal výše, jsme měli ubytování zaplaceno, tak jsme neodkládali odjezd ač počasí i přes téměř již letní datum, hrubě motorkářsky laděno nebylo. Jelikož my nejsme z cukru, tak jsme jako ortodoxní bikeři jeli přes 600km v teplotách leckde i pod deset a modlili se aby stále hrozící mračna na nás do toho ještě nevylili svůj obsah. Kupodivu od nás z Ústí nad Labem až za Prahu se to dařilo, ale od Benešova do Tábora jsme již pro hustější mrholení byli nuceni natáhnout nepromoky. Léňa chtěla dělat pauzy po cca 100 km-zkrátka jet na pohodu, aby nebyla v cíli totál rozlámaná. Nic méně jí to hnalo kupředu víc, než očekávala a její záda z neustálého vytrčení do levé strany, kupodivu odolávaly námaze a tak jsme dělali pauzy po mnohem delších úsecích. Takže jsem slyšel její hlas, jak mi řve do helmy (neboť jsme byli líní si nasadit intercom) “Ještě pohoda, nestav. Jeď furt“. Proto jsme Čechy dali téměř na jeden zátah, jen přestávka na nepromoky, kde jsme dali ještě kávu, nějakou tu ranní mňamku, neboť jsme vyrazili bez snídaně brzo ráno a druhá pauza byla až v D. Dvořišti z důvodu nutnosti koupit dálniční známku (Rakušáci ji na rozdíl od nás vyžadují i na moto). Tady Léňa dala čaj a já se nechal zlákat polívkou z automatu v bláhovém doufání, že bude poživatelná…takovej humáč sem ještě neochutnal. Vzpomněl jsem na našeho Little bosse s jeho Trautumberským přístupem k veřejnému stravování a zde by myslím oprávněně obsah toho kelímku chrstnul kamkoli v blízkosti toho automatu. Po té jsme překročili hranice a hnali se na Linz a kupodivu i na chvilku vykouklo slunce a „značně“ se oteplilo dle nějakého ukazatele teploty vozovky a vzduchu. Vozovku ukazoval 16°C a vzduch pro tento den neuvěřitelných 14°C. Jenže jak jsme se blížili k Linci a dle oblohy i k dalšímu přídělu vody z nebes sílil vítr a to tak, že i přes zatíženou motku námi dvěma, plus bagáží s námi poryvy větru smýkaly i několik metru do strany a tak jsem se pral s motorkou aby jsme se drželi alespoň v jednom jízdním pruhu, když ne v přímém směru. V Linzi jsme udělali první Rakouskou protahovací, tankovací a občerstvovací pauzu. Po výjezdu z Linze směrem na Salzburg začalo pršet a mne se kupodivu jelo lépe. I když bylo mokro, pršelo, od aut létali mračna vody, tak NEFOUKALO a to bylo báječný. Hned se jelo líp…mně,Léňa prý vůbec neviděla přes vodu na cestu. Má tónované plexy, tak to bylo asi tím, protože při rychlosti okolo 130km/h mne krásně voda z hledí mizela a myslím, že se viděl líp než kde jaký plechovkář se stěračem. Za Salzburgem jsem i přes značně sníženou viditelnost začínal obdivovat krásy přírody. Podél dálnice A10 na kterou jsem se napojili se začalo okolí zvedat do kopců a strání s malebnými domy a co nás udivilo, bylo i to, že ve velmi, velmi příkrých svazích se pásly krávy a pohybovaly se snadno jak kamzíci. Zajímavostí byl průjezd tunelama. Ono se zdálo, že to bude úleva-schovaní před deštěm a větrem, ale on tam byl tak značný teplotní rozdíl, že se mi okamžitě zamlžilo plexy na motorce, helmě a i zrcátka. Bylo tam takové dusno jak v tropech že Léně se dělalo z toho těžkého, horkého vlhkého vzduchu zle. Jeden z těch tunelů měl opravdu již impozantní vjezd, neboť se nad vjezdem tyčil masivní vrchol alpského pohoří pokrytý sněhem a ledem. Vypadalo to nádherně. Po projetí tohoto tunelu nás čekalo placení mýta a kupodivu slunce a oschlé silnice…jen opět silný vítr kazil dojem. Tento alpský masiv držel evidentně hnusný počasí ve střední Evropě a na jih od něj bylo již krásně, jen ten přechod dvou rozdílných front byl značně větrný. To už jsme se blížili k cíli a příroda byla jak vymalovaná. Nedá se ta nádhera hor s ledovci a sněhem, níže zelení, krásnými roubenkami a jezery popsat. To se musí vidět. Navíc počasí zde se stávalo ideálním-vítr ustával, teplota se vyhoupla na 19°C a po modré obloze plul sem tam bílý obláček. K našemu hotelu jsme jeli po pobřeží majestátního jezera Mittelstat, po krásně kroucené asfaltce, přes krásná městečka, kde si Rakušáci vyhráli i s kruhovými objezdy. V jednom byli jakési umělecké útvary, v dalším vodotrysk, v dalším umělecky sestříhané kleče, bonsaje, jako na nějaký skalce, či soukromé zahrádce.
Konečně v cíli. Ubytování bylo krásný jako vše okolo. Personál, germánsky perfektní, ale ne žádný studený čumák. Všichni byli milý, přívětivý. Horský hotýlek ve dřevě jak z katalogu, parking mota pod přístřeškem. Po ubytování, jsme se šli projít, protáhnout si naše ztuhlá těla po ujetí přesně 645km a 9 hodinách v sedle…i když v sedle to bylo o něco méně, když se odečtou pauzy na tankování, občerstvování, čůrání atd.…Po zkouknutí nádherného okolí jezera sevřeného mezi Alpskými velikány, jsme šli na večeři. Jelikož naše jazykové znalosti jsou bohužel chabé, nezeptali jsme se, co a jak a tak jsme jednali dle instinktu a toho co vidíme. Tudíž lidi si nabíraly saláty z různých mís, brali jsme to, že večeře je stylem švédských stolů. Nafutrovali jsme si talíř, všemi možnými laskominami jedli. Když jsme měli dost a chtěli se odebrat na pokoj, začalo se servírovat! Nám došlo, že při zaplacení polopenze, nám řekli, že večeře je tří chodová! Ty švédské stoly byli jen jako příloha k hlavnímu jídlu a pak přišel na řadu ještě sladký zákusek! Já se samozřejmě přemohl a jak prohlásil Růžička v Slunce seno erotika „toho bohdá nebude, aby český sedlák od plného stolu odcházel“, jsem do sebe napral vynikající kuře s rýží a restovanou zeleninou a i tvarohový zákusek. Léňa se slzou v oku, že ač je to vynikající, prostě už nemůže. Tak skončil náš první den, naší motodovolené.
Den druhý.
Po opět vynikající snídani, která byla už opravdu formou švédských stolů, jsme se vydali na dopolední procházku. Počasí přálo a tak po prozkoumání malebného městečka, kde jsme byli ubytování, jsme naplánovali odpolední vyjížďku do přilehlých kopců…no zde by se spíše hodil výraz horských masivů. Placení mýta jsme již nevěnovali pozornost, neboť na oblast okolo jezera Millstatt see jsme měli inkluzivkartu, kterou jsme nafasovali na recepci. Ta nám umožňovala, jak bezplatné vstupy na jinak placené pláže, bazény, aquacentra, muzea atd., tak bezplatné průjezdy mýt. Nejprve jsme objeli jezero a jali se stoupat serpentínkama na protější vrcholy. Kroucené to bylo krásně,… neustálé řazení 1,2,3 a zas dolu podřazovat, vracečka a zase zpět a stále dokola. Prostě paráda, jen pověst silnic v Rakousku značně přehání. Neboť když to není výpadovka, či velmi známá oblast, je stav vozovky svými výmoly a záplatami, srovnatelný s našima. Zde jsme se na vrchol nevyškrábali. Silnice se před vrcholem ztrácela v polňačku. Sjeli jsme zpět a jeli do vrchů za hotelem. Tam byl stav silnic podobný a opět jsme vrcholu nedosáhli. Přesto jsme nelitovali. Projeli jsme se náramně a výhledy byly pohádkové. Sjeli jsme dolů a jeli do většího města u jezera Spitalu. Zde jsme využili kartu na vstup do Muzea. I přes jazykovou barieru, bylo vše k pochopení a bylo to velmi zajímavé. Dali jsme lehčí oběd a jeli zpět do našeho hotelu v Pesentheinu. Cesta kolem jezera je na krásném asfaltu. Silnice se zde klikatí po rovině, žádné stoupání, ale mezi skalisky, jezerem, či přítokem z hor. I tato jízda byla skvostná. Po příjezdu bylo dosti času do večeře a tak jsme šli ještě na kartu do bazénu. Vybrali jsme si plavecký areál v přilehlém městečku Millstatt, který je ze dvou stran prosklený a přímo u jezera. Voda v jezeře byla hodně studená, tak bylo příjemné se cachtat a koukat přitom ven na jezero s horami v pozadí. U večeře jsme byli již z předchozího dne vyškoleni. Salát jsme si nabrali, ale nechali na pak. Zjistili jsme, že je k mání i polívka. Byla opět vynikající. Hold zde vařit umí.
Den třetí
Z předchozího dne jsme zjistili, že ze Spitalu je již dobře značena jedna z motorkářských „mek“Evropy Grossglockner. Shodou okolností jsme na hotelu ten den poznali partičku 4 Pražáků a ti nám řekli své postřehy z pár dnů na zpět co byli na Grossglockneru. Dole prý jako teď okolo 18-19°C a s přibývajícím nadmořskými metry šla rtuť dolů, až na vrcholku měli -1°C. Byli to „plechovkáři“, tak jim to nijak zvlášť nevadilo a teploměr v autě měli asi celkem spolehlivý. Druhý den jsme totiž pokles teploty poznali na vlastní kůži, ale to až za moment. Nejprve se opět zmíním o úchvatné cestě ke Grossglockneru. Měli jsme to něco málo přes sto kiláčků. Nejprve jsme si to tedy namířili již známou trasou z předchozího dne, krásnými serpentinami ke Spitalu. Dále nás cesta vedla krásnou silnicí prořezávající se mezi vrcholy Alp. Parádní bylo odpočívadlo s nízkou dřevěnou vyhlídkou na impozantní skalní vodopád. Prostě nádhera. Bylo znát, že jsme na cestě k motorkářské „mece“ Evropy, neboť zde bylo několik restaurací, či bister podél této trasy s nápisy Welcome bikers a vyobrazením motorky. My jsme se však nenechali zlákat a táhlo nás to do vrchů Grossglockneru. Z příznivého počasí se s přibývajícími km a blížícím se Grossglocknerem, který již z dálky byl vidět, že on i vrcholy poblíž jsou v mracích, či v nějaké husté nepřízni počasí, stávalo počasí pro motorkáře nepříznivé. Opět se zvedal vítr, obloha se zatahovala. Když mi tachometr napověděl, že jsme pár kilometrů od cíle, sjel jsem k první pumpě, co jsme potkali. Protože z předchozích dnů jsme byli poučeni, že ač Rakousko je rozlohou podobné Česku, rozmístění benzinových stanic je podstatně řidší. Vzdálenost pump na dálnici ke sto kilometrům od sebe není výjimkou a to je pro nás nezvyk, když na cca 80 km D8 mezi Ústí nad Labem a Prahou je jich několik. Načerpali jsme tedy PHM a jali se stoupat do výšin a nepřízně počasí. Začalo mrholit, silnice vlhnout a stoupat a kroutit se. Za sucha asi paráda, teď opatrná jízda s respektem zvětšujících se roklí pod námi. Přišlo mýto. Na toto se již naše Inkluziv karta nevztahovala, a tudíž jsme vyplázli 18 euro. Mrholení se začalo měnit v mokré sněžení. Jako blázni jsme si ovšem nepřipadali, neboť jelo na vrchol i proti nám dost podobně postižených motomaniaků. A i přes nepřízeň počasí, to co umožňovala snížená viditelnost bylo úchvatné. Přibývalo všude na stráních sněhu a navrcholu jsme parkovali v prohrnutém parkovišti. Z plexy motorky a helem pomalu klouzala sněhová břečka. Oddych, kochání se pohledy dolů i nad nás na vrchol, nezbytná fota a pomalý sjezd dolů s upozorněním od Léni, že cestou nahoru snad dokonce viděla namrzlou silnici. Opatrným, kochačským tempem jsme sjeli dolů. Cestou z Grossglockneru přes plnost dojmů jsme takřka nepostřehli, že opět přestává mrholit a počasí se opět vylepšuje. Cestou zpět zastavujeme u vodopádu a vyhlídky na něj, kterou jsme viděli cestou tam. Je zde několik motorek. Opět se kocháme a je nám fajn. Jediné co nám schází je oběd a tak jedeme dál a před Spitalem opět raději dotankováváme půl nádrže, jdeme na gulášovku. Ta je excelentní. Pořádný kotel, horký a hustý polívky, plný brambor a masa…žádného mletého, ale poctivých kusů masa. Pak se opět kocháme klikatou cestou ze Spitalu a část si i natočíme. Před večeří jdeme do bazénu. Ne do Millstattu,ale hned u nás u hotelu, který máme opět gratis k dispozici. Jelikož je jen pro nás obyvatele hotelu, je takřka prázdný. Míjíme se s Rakouskými spoluobyvateli hotelu, jsme tam nějakou dobu sami, užíváme si bazénu, zkoušíme protiproud, masážní proud na záda, na nohy a nakládáme se do bublinek. Jelikož není voda úplně horká, jdeme se dohřát do horké sprchy a to už sem nakráčeli další spolubydlící. To my se už ovšem odebíráme do Infračervené kabiny. Tam si necháme prohřát záda za ševelení relaxační hudby. Nabiti dojmů a energie se odebíráme k již tradičně bohaté a vynikající večeři. Ač jsme plni, nechce se nám jít spát a tak po lehké procházce zamíříme do cukrárny, kde korunujeme den vynikající kávou u Léni s Beyliskou a obrovským pohárem. Máme co dělat to do sebe ve dvou dostat, ale jelikož jsme pašáci, zvládáme to.
Den čtvrtý
Jedeme domů. Po bohaté snídani a slibu, že se sem zas vrátíme, vymýšlíme cestu, abychom si cestu domů ještě jak se patří, užili. Zabalíme a napakujeme motorku. Opět na doporučení Pražských přátel, kteří jsou zde po několikáté a znají to tu, vyrážíme domů přes národní park Nockberne. Jelikož jezdíme bez GPS, zabloudíme ale jen trochu a nelitujeme. Vyškrábeme se totiž k nám neznámému vrcholu po zcela nové, ještě neoznačené silnice. Opět nádherná panoramat s tím že navrcholu je malé, téměř až magicky působící jezero. Cesta odtud nevede žádná a končí zde. Musíme se tedy tou samou vrátit a pokračujeme dál. Teď již neomylně dorážíme k mýtu do národního parku. Jelikož nám pobyt skončil kouzelnou kartu jsme odevzdali. Tady bychom ji zřejmě, na rozdíl od Grossglockneru využili, ale hold teď již musíme zaplatit 12 euro. Cesta je snad krásnější než na Grossglockner. Překonáváme jeden vrchol, kde jsou opět Biker pointy s lákadly na občerstvení a zaměřením na bikery. Opět jsme okolo třítisíc metrů nad mořem. Opět vidíme zbytky sněhu, počasí ač chladné, je na viditelnost značně lepší i v těchto výškách na rozdíl od Grossglockneru. Léňa říká, že je to hezčí a lepší projížďka než slavný Grossglockner. To ovšem netušíme, že zdaleka nejsme u konce. Myslíme si, že teď po druhé straně budeme už jen klesat a po několika málo kilometrech najedeme na dálnici. Omyl. Park je velmi rozsáhlý a tak po dlouhém klesání opět stoupáme a benzinka nikde. Jsme vysoko v horách a začínáme mít obavy. Přes nádheru kolem, krásnou jízdu začínáme být nervózní. Po mnoha krásných kilometrech jsme opět na dalším vrcholu něco málo pod třitisíce metrů nad mořem. Nechávám motorku běžet z vrcholů jen na neutrál a dobrzďuji nikoli motorem, ale jen brzdami a to na střídačku a by se stačili chladit a já je neutavil, když si z úspory benzinu nepomáhám brzdným momentem motoru. Modlíme se, ať potkáme nějakou vysoko položenou ves s benzinkou a hlavně ať už nestoupáme, přes tu všechnu nádheru nahoru. Po několikakilometrovém klesání vyjíždíme přes další mýtnici ven z parku a je nám jasné, že nás již žádný vrchol nečeká. To sice oddechneme, ale benzinka stále nikde. Natankovali jsme sice před startem cest domů plnou, ale máme najeto ke dvěstě kilákům a to ve velmi prudkém terénu, tudíž 1,2…někdy i tři a zpět podřazovat, takže s vysokou spotřebou. Blížíme se k dálnici, co nás povede do tunelů a Salzburgu, ale benzinka nikde. Najíždíme na dálnici a hned do tunelů. Nepříjemná představa nás pronásleduje celých cca šest a půl kilometru v tunelu, že nám dojde šťáva. Po vyjetí z prvního tunelu vidíme ukazatel. Za pouhých 26km bude čerpací stanice. Dnes máme interkom a tak uklidňuju Léňu, že i přes zvýšenou spotřebu,by jsme tohle měli dojet. Vjíždíme do další cca šestikilometrového tunelu. I když je slunečno a okolo 16°C, dostáváme tepelnou facku a vše se opět mlží. Opět je vzduch hustý a vlhký až k zalknutí. Na druhé straně vyjíždíme do zcela jiného klimatu. Je chladněji, zataženo a mrholí. Benzinka se po pár kilometrech ukazuje a my vítězně tankujeme, jdeme se odlehčit na WC a oblékáme nepromoky. Za deštivého počasí vyrážíme směr Salzburg. Nefouká, tak mi v nepromoku ani moc déšť nevadí a celkem svižně upalujeme domů. Před Salzburgem přestává pršet, silnice je téměř suchá, ale přesto na další pauze raději nepromoky necháváme na sobě. Já si jen stahuji nepromoky z rukavic. Líp se jede. Další pauza je v Linci a dáváme si opět gulášovku. Opět nemá chybu. Tohle Rakušáci asi umí všude, ne jen v Korutanech. Pokračujeme dál k hranici a vidíme, že nad Českou republikou se čerti žení. U hranic vlítneme opět do deště. Hned za hranicemi, zjišťuji, že nám nesvítí světlo. Příval vody asi zapracoval. Připojuji parkovačku natvrdo na baterku, abychom dojeli osvětleni v tomhle nečase. To funguje, tak jedem. Za Budějvicema přestává pršet. Za nedlouho před Benešovem vlítneme do mnohakilometrové mlhy. Léňa tvrdila, že na tak nízkou viditelnost to moc ženu. Opravdu bylo vidět málo a já už z té nekončící mlhy měl neskutečný vztek. Po několika desítkách kilometrů velmi hustý mlhy, jsme konečně vyjeli ven. Avšak mne se neulevilo. Vyloupl se před námi kamion a nedal se pro úzkou silnici a vysoký protiprovoz předjet. To už jsem chytal značného nerva a Léňa mne uklidňovala, že za tři km najedeme na dálnici. Pro mne to byly nekonečně dlouhý uvztekaný 3 km. Nastala úleva. Už jsem nejel „do zdi“. Předjel jsem ho. Jenomže útrapám nebylo konec. Na okraji Prahy se strhla taková průtrž, že nám zateklo i za nepromoky a po výjezdu z Prahy jako když utne. Jakoby nás ten nahoře chtěl ještě pořádně vytrestat, že i v takovém nečase si dovolujeme jezdit po Evropě. Z SMS na poslední pauze, hned za Prahou na první benzínce na D8, se dozvídáme od rodičů o počasí u nás. Prý je v Ústí Slunečno a celkem teplo. Po těchto zážitcích nám to připadá neskutečné, a že si asi dělají srandu. Opravdu. Všude hnus a marast, ale s přibližováním se k domovu, vidíme v dálce nad našima Krušnýma horama sluneční paprsky. Dálnice čím blíže k Lovosicím, tím suší a jasnější obloha. Domů dojíždíme se sluncem nad hlavou a suchou silnicí pod koly. Ti kdož nás vidí v nepromocích si asi říkají něco o magorech, ale my jsme i přes krásné zážitky v Alpách, pro únavu rádi, že jsme doma.
Přes nejisté počasí hrozící deštěm jsem se svou drahou polovičkou vyrazil na tuto akci. Po zhlédnutí trasy na netu bylo jasné, že po vjezdu do Mělníka od D8 první možnou odbočkou na Ml.Boleslav se po vyjetí z Mělníka dostaneme za moment na místo konání této akce. Samozřejmě už jsem neřešil nejkratší vs. nejrychlejší…toto předesílám, neboť to bude důležité v dalším vyprávění tohoto vydařeného výjezdu. Rozhodli jsme se do Mělníka jet mimo dálnici s tím,že se pak po dálnici budeme vracet domů, abychom si udělali takové pěkné kolečko a nejeli po stejné trase tam i zpět. Vše samozřejmě bylo nakonec úplně jinak. Poblíž Mělníka jsme se trochu v těch vesničkách zamotali a tak jsme se zastavili na popud Léni, neboť byla zmrzlá jak drozd i přes kožené motohadry a dvojitou termovrstvu od Cold killeru…promrzla od rukou…potřebujeme ještě termovložky do rukavic ;-) v útulné hospůdce na polívku a čaj. Polívky byl pořádný kotel a byla vynikající, čaj již nic moc, ale podařilo se přeprat venkovních 9°C a dorazit na místo konání.
Přijeli jsme akorát na začátek. Prolítli jsme okolí a nafotili pár neskutečně vytuněných Jawek, ČíZ, MZ apod. a nahrnuli se ke startu a sledovali co neskutečného dokážou upravené speciály.
Mne zejména udivilo něco,co byl pravděpodobně Stadion…pár svařených trubek a už jen slovo boží…no tento výrok z kultovního filmu Ve stínu gangu zní trochu jinak, ale zde by sedlo právě toto, protože brzdy, nádrž, motor nebylo takřka vidět…bylo takové nic…ale pak přišel start. Na rozsvícení zeleného světla semaforu vzal pilot za plyn a ono to jelo jak píchlá svině. Něco neskutečného. Kdo neuvidí neuvěří. Další a další unikáty se stavěly na startovní rošt a vyráželi za řevu a modrošedého dýmu. Během závodu telefon. Volal Zaza, zda jedem,či ne na MV2. Vysvětlil jsem mu kde jsem a že tohle je v okruhu do 100km od domova, což je tak akorát dle našeho mínění, když vypadá od rána počasí tak jak vypadá. Před koncem závodu další telefon. Radim. Ráno jsme se dohodli že na MV2 vzhledem k počasí nejedeme a já mu navrhl plán „B“. Tuto akci, která byla v přijatelnějším dojezdu. Na to nereagoval až najednou teď. Před koncem. Prý je v Mělníku na mítinku ČSSD a kde že prý jsme? Když jsem mu osvěžil paměť, že jsem říkal U Mělníku a ne v Mělníku, jal jsem ho navigovat kudy. Neměl sebou svou GPS na Goldince, neb jel v plechovce, se svou Drahou polovičkou a jejich psím mimčem. Po dalších dvaceti minutách tel. Kam že jsem ho poslal, že na Ml. Boleslav jede už 20 km a nic. Tak jsme si po tel. ujasňovali na které křižovatce se měl na tu Ml.Boleslav pustit…no moc jsme si toho nevyjasnili, leč po dalších patnácti minutách přifrčeli na již skoro prázdné letiště a tak jsme si prohodil pár přátelských popíchnutích, každý samozřejmě přesvědčen o své pravdě. Mne došlo, že zadat na netu nejkratší trasu a nejrychlejší,tak to přesně vystihne naše dvě verze-Radim najel na hlavní výpadovku na Ml.Boleslav, ale já říkal od D8 první odbočka na Ml.Boleslav a to je přes ty prdelky kde se právě Socialistik dragster konal.
No nic. Bylo po akci, tak jsme si jeli uspokojit žaludky a pokecat do nějaké hospůdky. Tudíž selhalo naše předsevzetí vrátit se po D8 domů a jeli jsem jinýma prdelkama domů, se zastávkou v Zahrádkách u Č.Lípy. Tam jsme pokecali o všem možném, Radim si objednal půl jídelního lístku a jako Trautumberk „kyselo je moc kyselý, brambory moc bramborový…“apod. vše postupně vrátil a vypil jen svou perlivou vodu. Holky si daly kávu a já ke kávě skvělou palačinku. Již sem a pak až do Velkého Března, vezli mou vymrzlou Léňu autem a já si užíval sólo jízdu. V již zmíněném V.Březně jsme se pak rozloučili a já prohřátou svou drahou polovičku zas vychladil cestou k domovu na motorce.
Dne 30.1.2010 jsme podnikli akci zimní zahnání nudy pomocí Paintballu v Ústeckém paintballovém klubu Alligátor. A to ve složení: Choze,Zaza,Radim,Mali,Mireček a host David.
Zábava začala hned při příjezdu ke hřišti. Hřiště je totiž přístupné od hlavní silnice polňačkou dlouho několik set metrů s mírným kopečkem a zatáčkou hned zkraje za závorou. Jelikož je letos zima tužší než v předchozích letech a i přes první celkem pěkný, slunečný den po několika týdnech, kdy i sníh trochu slehl, byla vrstva pro náš vozový park nepřekonatelný. Zapadli i organizátoři, kteří se vyprostili vlastním BVP, kterým se pak proháněli okolo hřiště. My zanechali můj Roomster, který se mimochodem dostal výše, než Mirečků Off-road, neboť mu vypověděl diferenciál službu a hrabali mu zadní kola. No a zde se naskytl prostor pro vítězoslavný škleb Radima, se zapůjčený Jimmy od maminky, protože jedině tento stroj(a organizátorů BVP)projel. A to se musí nechat, že se značným přehledem. Radim proto fungoval na těch pár set metrech jako kyvadlová doprava. Nečekali jsme na vyproštění organizátorů(to se odehrálo až během naší hry, tudíž bez našeho očumování) a přeložili jsme veškerý potřebný materiál do Radimova Jimmy. Na několikrát jsem tudíž převezli materiál a naše zadky ke hřišti.
Po vystrojení, vyzbrojení a podepsání papíru o hře na vlastní riziko, jsem začali hrát. Po pár dohodách jsme ustálili hru na ´hru o vlajku´. Boje probíhali tuhé, přestřelky byli husté a sněhu při skocích za překážky, do bunkrů a zákopů naštěstí dost. Spokojenost a rozzářené tváře pod maskami byla značná, bouřlivé debety mezi hrami utnuly až vystřílené kuličky. Po odchodu z bojiště do zázemí, pro doplnění kuliček jsme dali horký čaj, i když o zahřátí nemohlo, přes značné opocení bojovníků, ani řeč. Šlo spíše jen o příjemný doplněk krátkého odpočinku. Po doplnění kuliček jsme se odebrali opět hrát. Boje byli zakončeny až po opětovném vystřílení kuliček a to těsně před setmění, takže nám to krásně vyšlo.
Po hře, jsme se auty přesunuli blíže Centru Ústí nad Labem. Tam jsme měli rezervovaný stůl v Pipi grilu. Tam jsme objednali ňamku u které byli všichni spokojeni, až na komplikovaný výběr Miračka, který se stále sháněl po stehnech a oni tam byli skoro samá prsíčka v nabídce. Radim zas pokusil štěstí a objednal poprvé a dle jeho slov naposledy pštrosí maso. Zazovi naopak to samé chutnalo a ostatním s jinými výběry ňamky chutnali taktéž. Proběhla diskuze o všem možném, samozřejmě i o hře samotné, kde jsme se shodli, že si příští zimu opět touto akcí zpestříme a možná i nějakou tu letní vyjížďku na motorkách. Postěžovali jsme si vzájemně na bolístky utrpěné při pádech na skryté kameny pod sněhem a Mireček nemohl pochopit jak jsem ho mohl na značnou vzdálenost trefit…popravdě řečeno já také ne. A tímto příjemným posezením byla akce ukončena a my se rozjeli domů.
| návštěvníků stránky | |
|---|---|
| celkem | 80 772 |
| tento týden | 103 |
| dnes | 19 |
